Když se začal přibližovat důchod, věděli jsme s manželem jedno – nechceme ho prožít v ruchu velkoměsta - toho jsme si užili už dost. Pro další období jsme chtěli život klidnější, blíž přírodě, s vlastní zahradou a místem, kde se ráno člověk podívá z okna a místo ulic a domů vidí stromy.

A tak jsme začali hledat chalupu.

Když jsme přijeli sem, nebyla to dokonalá chalupa z obrázku. Byl to starý dům, který měl za sebou už řadu let života a potřeboval spoustu práce.

Jenže na zahradě stála nádherná vzrostlá jedle. Mohutná, zdravá, nepřehlédnutelná. Strom, který tu rostl dávno před námi a který by člověk nevypěstoval za pár let ani za pár desítek let. A já jsem se do ní zamilovala.

Možná to zní zvláštně, ale právě ta jedle byla jedním z hlavních důvodů, proč jsme si vybrali právě tuto chalupu. Dům se dá opravit. Kuchyň předělat. Střechu vyměnit. Ale takový strom si koupit nemůžete.

A tak bylo rozhodnuto.

Chalupu jsme nekupovali jen na víkendy a prázdniny. Připravovali jsme ji jako místo pro každodenní život.

Čekala nás renovace. Od začátku jsme ale věděli, že z ní nechceme udělat moderní dům, kterému zůstala z původní chalupy jen adresa.

Chtěli jsme zachovat její charakter.

Co šlo zachránit, to jsme zachovali. Co bylo potřeba změnit, snažili jsme se udělat s citem. Aby se tu dalo pohodlně žít dnes, ale aby chalupa pořád vypadala, jako by do tohoto kraje patřila odjakživa.

Kolem domu byl velký pozemek, ale ne takový jaký jsme si představovali. Byly tu jen dvě staré jabloně a neoplocený neudržovaný trávník.

Začínali jsme tedy téměř od nuly. Postupně jsme sázeli ovocné stromy a keře, zakládali záhony a vytvářeli zahradu, která nám byla blízká. Ne dokonale upravenou zahradu s trávníkem a několika tújemi, ale trochu zahrádku našich babiček – místo, kde se vedle sebe potkávají květiny, bylinky, zelenina, rybíz, angrešt i ovocné stromy.

Rok po roce zahrada rostla spolu s námi. Něco se povedlo napoprvé, něco jsme přesazovali, něco zdejší podmínky jednoduše nepřijaly. V kopcích si člověk brzy uvědomí, že poslední slovo stejně nemá zahradník, ale příroda.

Z chalupy, kterou jsme kdysi přijeli jen prohlédnout, se stal náš domov.

Jedle stojí na svém místě dodnes. Kolem ní vyrostla zahrada, přibyly ovocné stromy, záhony a spousta dalších obyvatel. Naše chalupa dál potřebuje péči – ostatně jako všechny staré domy – ale právě to k němu patří.

Za ta léta se tu odehrála řada příběhů, že by se do jednoho článku stejně nevešly. A tak tímhle vlastně nezačíná jen příběh naší chalupy.

Začíná tu i Život z našich kopců.